A co děláš ty?” ptají se mě kamarádi, známí i neznámí při prvním setkání.
V průběhu let jsem vždy odpovídal různě. Byl jsem grafik, kodér, designér, webdesignér, art director a kdo ví, co budu příště. 3 000 dní. To je více jak 8 let, během kterých se odehrálo mnoho. Zkušenosti, které jsem nasbíral jsou důležité a jsou solidním základem. I když se dá říct, že za těch 8 let toho člověk ví už dost, není tomu tak. Skoro každý den na mě vyskakují nové příspěvky na Twitteru, články, záznamy z přednášek, nové knížky, e-booky, analýzy, a tak mám stále pocit, jako bych toho moc neuměl.
Chtěl bych vám proto nejen krátce přiblížit můj profesní vývoj, ale hlavně si připomenout naprosté začátky — mé první výtvory. To jsou přesně ta díla, která máte schovaná někde hodně hluboko, v zanořených složkách a uložených na starém, poškrábaném Verbatim disku. A přesně na takovém disku jsem našel složku s názvem “Worq”.
Pojmenovat složku obsahující všechny mé dechberoucí výtvory dá trochu zabrat. “Work” dokáže vytvořit každý, ale použít q místo k už chce hodně kreativní myšlení. Obsahem tohoto adresáře jsem se bavil celý večer. Schválně, kdo z vás má ten nostalgický pocit, když se dívá na své staré práce a vzpomíná, že to bylo to nejhezčí, co jste kdy vytvořili? Až na to, že nebylo…? Věřím, že spousta z vás se v některé části tohoto textu najde. :)
Začátky na základce
2003–2006
Jsme na úplném začátku a já ještě sedím v lavicích základní školy, kde pravidelně končím lehce po obědě. Největší pohoda přijít domů, zapnout televizi nebo zapařit s kamarády některou z mnoha teď už old-school her. Existuje spousta legendárních titulů, ale já byl fanouškem Flashpointu, Strongholdu, Mafie, Vietcongu a Warcraftů. Mraky času a hromada killů…
S hraním her byly neodmyslitelně spojené návody a jak jinak — cheaty. Pro mě byly zdrojem například Čedičovy češtiny (ten název nejde zapomenout) nebo Abecedaher.cz. U Abecedy byl design tak nadčasový, že ho během těch 15 let nebylo potřeba měnit. Tyhle weby mě svým způsobem zaujaly. Říkal jsem si, že bych také mohl zkusit udělat nějaký ten webík.
A tak začaly mé kódovací chvíle. Nejvíce času jsem strávil na Jakpsátweb.cz, který se také očividně nijak nezměnil. Tak jsem začal postupně drtit tagy table, td, tr, font a další. Bylo v tom cosi návykového. Popravdě si nedokážu vybavit, proč mě to tehdy tolik bavilo a proč jsem u toho strávil tolik času.
Můj první web byl na hostingu WZ.cz s názvem Kuchvak's web, což byl zároveň i můj dlouhodobý nickname ve Vietcongu. Tahle dementní zkomolenina vychází z cedule: “Zákaz kuchání ryb”. Takže když se mě někdo ptal, co to znamená, odpovídal jsem něco ve smyslu, že ho vykuchám. Jo, vím jak to zní…
Na webu jsem přepisoval články z populárního magazínu Maxim.cz (resp. jeho tištěné verze) a poté jsem se s nimi honosil ve škole. Bohužel lepší screenshot se nedochoval. Následovaly weby zaměřené na hry jako například Vietcong-country.wz., což se neobešlo bez pořádných gifových bannerů a tabulkového layoutu. Aniž bych o tom věděl, budoval jsem síť odkazů a spřátelených webů, díky čemuž měl web docela dobrou návštěvnost. A to byl asi hlavní důvod, proč mě to tolik bavilo. Lidé na mé weby chodili a já měl hroznou radost.
Dalším kouskem byl web pro náš herní clan v Call of Duty. Ve věku 13–15 let u mě převládalo metalové období a ty zásoby Maxim časopisů se taky musely někde projevit. Jmenovali jsme se Spritiual black dimension. Název vychází z alba skandinávské kapely Dimmu Borgir, ale vzhled webu už je trochu jinde. Ačkoliv jsem převážně jen kódoval, potřeboval jsem čas od času i nějaké grafické prvky. Světe div se, bylo potřeba sehnat nějaký pořádný grafický editor. V té době to byl tuším Adobe Photoshop v7.
Když jsem se v 15 rozhodoval co dál dělat, Střední průmyslová škola elektrotechnická V Úžlabině pro mě byla jasná volba. Mezi dalšími kandidáty byly Ječná a Smíchov. Uměl jsem trochu kódovat, což pro mě znamenalo to samé jako programovaní, a jako nejlepší varianta se jevila právě Úžlabina.
Střední škola: první placenej job
2006–2009
Dobu strávenou na střední škole lze shrnout následovně:
- Dělal jsem stále více montáží s modelkami.
- Setkal jsem se s lidmi, kteří měli podobné zájmy jako já.
- Dostal jsem první placenej job – od známého.
Fotomontáže
S tuctem pubertálních kamarádů byla jen otázka času, kdy spojím své nápady s Photoshopem. Převážně se tak dělo pokaždé, kdy mě někdo z kantorů nasral, anebo když nebylo o přednášce co dělat. Protože jsme ve třídě měli nedostatek holek, bylo potřeba nějaké dodělat.
Je mi jasné, že fotka s nekvalitně nahrazenými obličeji vás asi dvakrát nenadchne, ale tahle montáž se stala žhavou diskuzí ještě po několik následujích dnů. Ze všech těch tuřínů v naší třídě se najednou staly žhavý kočky a většina ze spolužáku byla na svoji alternativu patřičně pyšná.
Tímto praktickým cvičením jsem se pomalu prokousával základy fotomanipulace a retuší. Vycházel jsem z návodů na internetu, nejvíce pak z psdtuts.com. Manipulace měly svoje kouzlo. Spojením dvou odlišných fotek někdy vznikaly zajímavé klenoty.
U montáží šlo převážně o nahrazování obličejů, kde se kvalita odvíjela od toho, jaké jsem měl štěstí na zdrojové fotky. Nějaké složité upravování fotek se nekonalo. Stačilo si jen vystřihnout fotku, přidat trochu barvy a natáhnout křivky dle potřeb. Tehdy jsem vyřezával fotky pomocí nástroje lano, což je samozřejmě ta nejhorší varianta a já často musel ořez opakovat několikrát.
První webové studio (2007)
Ve třídě byli dva spolužáci, které také zajímala tvorba webových stránek, a tak jsme dali síly dohromady a vytvořili mladý a nezkušený tým plný nadějí. Tak nějak rovnoměrně jsme si rozdělili práci na grafických návrzích, flashi(!), kódování a programování. K hardcore podnikání neodmyslitelně patří jméno, logo a webové stránky. Byli jsme nabušení znalostmi a vynalézaví. Byli jsme Inventive Designs!
Neměli jsme ještě ani prvního klienta, ale už jsme rozjížděli první redakční systém, e-shop a dokonce i flashovou hru. Založení “studia” bylo v tu dobu velice jednoduché. Jeden den jsme vymysleli název, druhý den web a třetí den jsme byli fullservisově orientovaná digitální agentura. Easy!
Zaměřeno na webdesign (2007)
Poté, co jsme oficiálně zahájili provoz našeho “webového studia”, jsem začal pro naše “budoucí klienty” kreslit jeden cvičný návrh za druhým. Webdesign jako takový mě bavil čím dál tím více. Web byl v té době ještě stále v plenkách a já cítil, že za hezké webové stránky by zákazníci mohli utratit pěknou sumu peněz a samozřejmě by jim to taky pomohlo. Nejvíce jsem byl ovlivněný designem klanových webů a přehlídkou designů v prvních web-galerií. Primární základnou se pro mě stal komunitní server DeviantArt.com, kam jsem se registroval v lednu 2007.
Moje weby moc účelné nebyly. Spíš jsem se zaměřoval, aby vypadaly co nejdrsněji. Hlavní bylo nějakým způsobem zaplnit místo všemi možnými elementy, které v té době frčely. Počítadla, ankety, aktuality, sponzoři a 11pixelové písmo nesmělo chybět na žádném webu. Charakteristickým stylem pro toto období byly kromě miniaturního písma také různé brushe, grunge styl a barevné přechody. Nic, s čím by si kodér nebo moderní prohlížeče neporadily.
Nahrával jsem své výtvory na Deviant a netrpělivě čekal na nárůst views a komentů. Každý den jsem kontroloval počty zhlédnutí a pokud to bylo hodně úspěšné, nezapomněl jsem se o to podělit se svými blízkými. Hlavní bylo dostat se do měsíčního výběru. O nic jiného mi vlastně ani nešlo. DeviantArt jsem přestal používat kolem roku 2011–12. Celkem 112 nahraných návrhů s 24 600 views, které jsem pracně naháněl na grafických diskuzích. :) Mezi nimi byl také server tutorials.cz/tutoriarts.cz. Nicméně do teď nechápu, jak například dílo níže mohlo mít k dnešnímu datu 2 700 zhlédnutí.
“OMG thats one of the best designs I’ve ever seeen!!!!”
Celkově byl tento styl designů svým způsobem velmi populární. Jak je vidět z náhledů, nebyl to ani webdesign v té pravé podobě. Spíše šlo jen o to, jak dát dohromady pár zajímavých prvků, které by mohly někdy fungovat jako webová stránka. Návštěvníkům na Deviantu to bylo vesměs jedno a podobné weby byly velmi populární, protože vybočovaly. Například na obrázku níže vidíte, že nezáleželo, jestli má každý objekt stejnou perspektivu, stíny nebo světelnost. Prostě to tak nějak sedělo dohromady a to stačilo.
“It’s only design, but I would prefer flash of course”
Jedno portfolio nestačí (2008)
Nový rok a stále nevyčerpané nadšení pro tvorbu. V této době už jsem měl za sebou několik (z mého pohledu) povedených designů, a bylo na čase si vytvořit portfolio! Nutno podotknout, že do roku 2016 jsem neměl žádné solidní, které by bylo podle mých představ (7 let). Rok co rok jsem ho měnil, až jsem skončil pouze s odkazy na Behance, Twitter a Instagram. Portfolio je nutnou podmínkou designera k získávání nových a v mém případě i prvních jobů. Problém u mých portfolií byl ten, že jsem vždy skončil pouze u návrhu.
Zde je vhodná příležitost vysvětlit, proč je na úvodní fotce mého článku šnek. Narazil jsem na něj úplně náhodou při brouzdání na unsplash a vzpomněl jsem si právě na své první portfolio. U něho jsem také našel hezkou fotku šneka, kterou jsem trochu potunil ve Phothoshopu a ihned z něho byl zajímavý prvek, intro mého portfolia. Takže ne, nejsem šnekofil, ale hezky to svým způsobem načíná a zároveň uzavírá moji portfoliovou kapitolu.
Konečně odměna! (2008)
Přelom roku 2007/2008 byl důležitý díky jedné věci. Dostal jsem se k prvním platícím klientům, a to chceš! Nejednalo se sice o žádné mezinárodní společnosti, ale na začátek to stačilo bohatě. Zcela první “klient” byl starý známý mých rodičů. Zabýval se prodejem přírodní vlasové kosmetiky. Druhým “klientem” byl opět známý jiného známého, který prodával hrnečky a keramiku. Byl do svého businessu natolik zapálený, že se pro něj brzy vžila přezdívka Hrnečkář. Oba dva projekty měly společných několik charakteristkých rysů:
- Job pro známeho
- První peníze
- Podnikání na vlastní pěst
- Nejdříve nadšení, později utrpení
V té době jsem ještě nevěděl, jaké nástrahy mě čekají, ale konečně jsem se mohl pustit do něčeho, co má smysl. Jelo se na ostro. Vy si určitě říkáte: “Hehe, job pro známého. To je klasická past!” To já ale nemohl tušit. V obou případech jsem měl slíbenou finanční odměnu, což mě nezastavitelně hnalo dopředu. Už zde nešlo jen o nějaký návrh webu. Musel jsem začít komunikovat a vyjednávat. Hlavní bylo, abych splnil jejich přání a dostal zaplaceno. Jenže tak růžové to nebylo. Moje super návrhy byly sabotovány.
“Honzo, je to super!!!! Ale mám k tomu pár připomínek…”
Díky neustálým úpravám, komentům a přiděláváním nových věcí se moje nadšení postupně vytrácelo. 1857 e-mailů je přeci jenom dost. Já ale nemohl říct “ne” někomu, kdo mi dal příležitost a zaplatí mi.
Dřinu nicméně rychle zahojila první odměna. Doteď si pamatuji na oba okamžiky z těchto prvních zakázek, kdy jsem dostal do ruky balík svých prvních, těžce vydělaných peněz. Bylo to několik tisíc korun, které bylo beztak nutné rozdělit mezi kamarády z našeho středoškolského týmu, ale i tak to stálo za to.
Ať jsem se cítil sebevíc jako pravý manažer projektu, stále jsem byl ten mladý, 17letý kluk s hoodie mikinou, roztrhanými kalhoty, ošuntělými skejtovými boty a obrovským rozcuchaným hárem. Ale co, práce s klienty mě bavila a je to něco, co se člověk postupem času musí naučit. Věděl jsem, že tímto směrem bych se do mohl do budoucna ubírat, protože problém mluvit jsem neměl. Mluvím možná až moc.
V průběhu roku se začaly objevovat podobné zakázky. Jednalo se převážně o menší živnostníky, kteří se o mě dozvěděli přes své známé. Dále jsem také pomáhal s tvorbou webu pro lidi z blízkého okolí. Postupně sem si tak při škole začal přivydělávat. Jeden klient většinou přivedl dalšího a tak to šlo stále dokola. Zpravidla jsem menší weby navrhl a nasadil kolem 3 000–5 000 Kč. I přes to jsem měl pocit, že skoro lidi okrádám. Postup byl ale jednoduchý. Nakreslit web, rozřezat ho na 50 obrázků přes Slice Tool a potom ho nakódovat pomocí tabulek :)
Celkově jsem v roce 2008 vyprodukoval enormní množství desingů. Co jsem zatím projížděl, tak to bylo okolo 30+ a jsou mezi nimi docela zajímavé skvosty. Stále jsem navrhoval designy z vlastní iniciativy, ale už tu bylo několik klientů, kteří mi za práci platili. Většinou se však jednalo o jednorázovky — navrhnout design a případně nakódovat.
Školní praxe tě naučí (2008)
Dalším milníkem byla školní praxe. Díky Hrnečkáři jsem se dostal do reklamní společnosti Visual Impact, která nabízela inzerci na svých obrazovkách v obchoďácích. Nejdřívě mě však čekal přijímací pohovor s panem ředitelem. Měla to být formalitka, kterou zvládnu levou zadní. Přeci jenom už jsem byl ostřílený profík. Na USB jsem si nahrál to nejlepší z mé sbírky a čekal jsem na ortel. Následující půl hodinka se ale vůbec neodehrála tak růžově, jak jsem si představoval. První pohovor v životě a já se cítil jako absolutní nula.
Do místnosti přišel asi 40letý podnikatel se začínajícím pivním pupíkem. Tmavé vlasy měl ostříhané na ježka a strniště. Nosil fialovou košilku, kalhoty od obleku a elegantní boty. Tenhle podnikatelský stereotyp se rozvalil na kancelářkou židli, dal nohy na stůl a povídá: “Tak ukaž, co tam máš za výtvory”. Vytasil jsem své nejlepší návrhy, ale velmi rychle mi začala docházet slova. Naopak mi začalo být horko. :) Začal jsem tímto designem. Mno asi sami tušíte co mu vadilo.
“Text je hrozně malý. Vždyť to nikdo číst nebude. Tohle nebude fungovat. Je tam toho strašně moc. Lepší nemáš?”
Prošli jsme jednotlivé návrhy a u každého jsem dostal velmi ostrý negativní feedback. To nebylo nic příjemného. Vždyť lidem na internetu se mé návrhy líbily!? Jenže pro reálné použití byly návrhy k ničemu, a já se z toho musel rychle vzpamatovat a jít dál. Ještě dlouho jsem panu šéfovi tuhle nepříjemnou kudlu do zad nemohl odpustit, ale postupem času jsem pochopil, že se mi snažil pomoci a já bych se nyní na jeho pozici zachoval naprosto stejně. Jen k tomu oblečení mám ještě pár let k dobru. Už jen pro ten úvodní pohovor se praxe nesmírně osvědčila. A je dobře, že jsem si zvolil tu těžší cestu. Taky jsem mohl zůstat doma a kreslit stále špatné designy.
Mezinárodní spolupráce. Se Slovákem.
Během tohoto roku jsem se pustil do spolupráce s člověkem ze Slovenska — Michaelem Watzkem z w-solutions, který mě zásoboval svými projekty. Začal jsem dělat na větších a složitějších designech pro portály, katalogy a e-shopy. Ačkoliv byl kolega stejně starý jako já (v té době kolem 18 let), měl v této oblasti přeci jen o něco větší zkušenosti. Pochopil jsem, proč u e-shopu nemůže být hlavička velká 500 px a že zde existují určitá pravidla. Už nešlo dělat jeden druh nadpisů různě velký a jinak barevný. Odsazení muselo být stejné a celkově pro mě webdesign začínal jako obor dávat mnohem větší smysl. Doteď si živě pamatuji, jak jsem na něj byl neuvěřitelně nasranej, protože jsem musel předělávat velikosti ve všech návrzích kvůli 1 px. Za to se samozřejmě Michalovi omlouvám. Měl pravdu. :)
Začínáme se SEO
Při nasazování webů jsem se setkal s požadavkem klientů, aby byli na těch internetech vidět. Tímto okamžikem jsem se musel namočit do dalšího oboru — SEO. Tím v podstatě odstartovala nová oblast mého zaměření a to byl internetový marketing. Zákazníci se chtěli pomocí webu nejen prezentovat, ale také zvýšit šance na své prodeje. Pro toto období bylo charakteristické budování zpětných odkazů, které vám kdosi na webtrhu udělal za tři stovky nějakým botem. Samozřejmě se nejednalo jen o zpětné odkazy, ale o celou problematiku, jenž SEO v té době obsahovalo: titles, keywords, description a nadpisy H1–H3. Vyložení experti v našem týmu nebyli, ale věděli jsme dost na to, abychom dostali naše stránky do popředí vyhledávačů. Třetí pozice na dotaz “Kadeřnictví Praha 4” je prostě win.
Vektorová grafika a loga
Jelikož jsem zvídavá osoba, bylo jen otázkou času, než jsem se začal otrkávat ve vektorové grafice. Používal jsem Adobe Illustrator a musím uznat, že ze všech programů byl pro mě právě Illustrator trochu peklem. To, na co jsem byl zvyklý z Photoshopu zde bylo úplně jinak. Každopádně po nějaké době vzniklo nespecifikované dílo, které se mně osobně velmi líbilo, i když jak trefně poznamenal v komentáři lefiath:
“je to zajímavá série bílých penisů”
Illustrator jsem v lásce zrovna dvakrát neměl a rozhodl jsem se spíše věnovat webům a fotomontážím v prostředí, jenž jsem znal lépe. V průběhu času bylo nutné Illustrator otevírat stále častěji a to především kvůli potřebě navrhovat loga. Postupně jsem se v programu zdokonalil až na pro mě dostačující úroveň.
První tendry (2009)
V novém roce vše pokračovalo v podobných kolejích, ale ve stále větším množství. Zakázky byly zajímavější, větší a za lepší odměnu. Za klíčové považuji oslovení od větších webových firem, které mi přihodily zakázky pro opravdu zajímavé klienty. Jedním z nich byl tendr pro nový web řetězce COOP, kde jsem spolupracoval s project managerem na základě připravených wireframů. To pro mne byla do té doby ještě stále neprozkoumaná oblast. Byl jsem zvyklý na návrhy webů menšího rozsahu, kde jsem strukturu zpravidla vymýšlel sám, na základě svých nejlepších zkušeností. Pro tyto velké weby bylo zapotřebí dodržovat stanovená pravidla.
Jak to tak bývá, pokud se pustíte řekněme do návrhu designu do tendru, zpravidla se během chvíle objeví zakázka pro návrh designu do jiného tendru. A tak mým dalším velkým jobem byl návrh pro společnost Yoplait a pro portál Kudy z nudy.
Zpětně mi přijdou návrhy docela old-school, ale musíte pochopit, že jsou 6 let staré. V roce 2010 byly trendy jiné. Flat ani material design tu ještě nebyl. Ve srovnání s výherními designy byly mé návrhy na stejné úrovni (doufám :)). Kolegové měli podobný styl, jen se vydali jinou cestou. U jednoho z tendrů jsem měl možnost vidět všechny návrhy včetně vítězného (a ty byly samozřejmě horší! :) Říkal jsem si, proč si klient nevybral můj prvotřídní návrh? Jenže teď bych si ho nevybral taky... Tyto situace vždy zamrzí, ale to k tomu patří. Je potřeba jít dál.
“Váš návrh se nám líbil více, ale klient si vybral jiný”
Na druhou stranu přiznávám, že jinde byl výherní návrh hezčí. Pro mne to byl opět impulz pro zlepšení. Když se na to dívám nyní, vidím hrozně moc chyb, zbytečností a nedomyšlených věcí. Vidíte ale, že všechny 3 weby měly podobnou strukturu. Hlavička, slider a 2–3 sloupcový design.
Maturitní práce (2009)
Blížil se konec mé střední a s tím spojená závěrečná školní práce. Zrovna mě oslnil jeden branding na DeviantArtu, a tak jsem se rozhodl, že téma mé závěrečné práce bude nový branding naší školy (žádný v té době defakto neexistoval). Jednou z podmínek bylo vytvoření výukových materiálů pro předmět informatika, jehož garantem byla současně i vedoucí mé práce. Jednalo se o příručky pro MS Word a MS Excel. Tímto okamžikem jsem se naplno pustil do dalšího odvětví, což byl branding (CI) nutný pro vizuálně zajímavý návrh, který bude prezentovat školu a její aktivity navenek. Druhým odvětvím, kterým jsem si musel projít, bylo DTP. Některé materiály včetně příruček bylo nutné fyzicky realizovat. Do repertoáru Photoshop a Illustrator tak přibyl InDesign.
Maturitní práce včetně samotné závěrečné prezentace se líbila a já úspěšně složil maturitní zkoušky a mohl jsem si užívat volnosti, konečně jsem mohl dělat všechny ty věci, které mě bavily. Montovat lidem hlavy, vydělávat si peníze na zajímavých webových projektech a rozjet vlastní podnikání. Mno, velmi brzo mé nadšení utichlo. Na řadu přišla vejška. Dalších 5 let školního mučení na VŠE v Praze. Eh..
První stálá práce
2009–2013
Střední jsem ukončil někdy v květnu, a tak jsem se začal poohlížet po nějaké práci, kde bych mohl dělat to, co mě baví. V té době jsem dokázal navrhnout firemní identitu, připravit tiskové materiály, nadesignovat web a nakódovat ho. Musím ale zpětně uznat, že veškeré mé práce byly založeny pouze na vzhledu a ne na fukčnosti. Branding i webdesign byl především o tom, aby to jako celek vypadalo hezky a konzistetně. Při návrzích jsem o tom hlouběji moc nepřemýšlel. Znovupoužitelnost, univerzálnost, uživatelé, prototypování, testování, atd. — k tomu jsem měl ještě daleko.
Při hledání jsem měl docela velké štěstí. Jednoho dne jsem napsal asi na prvních 5 inzerátů, přičemž se brzo ozval jednatel společnosti Pro Holding CZ. Opět mi vyvstaly velmi živé vzpomínky, jak velkou radost jsem měl poté, co mi během mého rande (ano měl jsem holku a ano seznámili jsme se přes ICQ) pan jednatel zavolal a pozval mě na pohovor. Druhý v mém životě. Po první drsné zkušenosti jsem myslel, že budu připravený lépe. Bohužel i na tomto pohovoru jsem musel odrážet útoky, na které jsem nebyl připravený. Pánové mě moc nešetřili. Kéž bych mohl sedět na druhé straně já a dělat si taky prdel z vystrašenýho blbečka :) Kdy tahle doba přijde?
Každopádně jsme si pláci a já jsem docházel několik dní v týdnu, když nebyla škola. První pracovní den jsem si představoval trochu jinak a měl jsem dost smíšené pocity. Celý den jsem aktualizoval nějakou databázi a to ke všemu blbě. Nakonec jsem samozřejmě mohl dělat i na tom, co mě bavilo nejvíce — navrhovat weby.
V Pro Holdingu panovala velmi příjemná, skoro až rodinná atmosféra. Počet lidí v týmu se pohybovalo kolem 5–6. Zázemí dvoupatrový rodinný barák s kuchyní, konferenční místností a hezkejma hajzlama. Oproti tuláckým výdělkům z dob střední školy jsem dostával pro mě krásný královský plat. Má první výplata? Kolem 14 000 Kč. Takže do Karlovek na Cuba Libre.
SEO, PPC, HTML, CSS, PHP, Symfony, Flash Bannery
V práci nasazovali weby na svůj vlastní redakční systém, takže jsem byl přinucen naučit se nejen kvalitně html a css, což by pro mě byl ideální strop, ale také jsem se musel prokousat základními příkazy v PHP a frameworku Symfony. Nasazovat weby pro mě bylo maximálně otravné. Kódování mě nebavilo. Chtěl jsem se věnovat jen designu. Naštěstí mě tato zkušenost naučila vidět problematiku i ze strany kodera. Mohl jsem tak navrhovat weby mnohém lépe tak, aby se snáze nasazovaly.
Kromě toho jsem zde nasbíral mnoho zkušeností z oblasti internetového marketingu. To bylo víceméně alfou i omegou nabízených služeb, a tak jsem začal vidět, jaký má v praxi význam dobře zrealizovaná optimalizace pro vyhledávače, dobré texty, PPC kampaně atd. Weby jsem tedy začal připravovat i s ohledem na SEO apod.
Bohužel jsem se musel trápit s Flashem, potažmo s flashovými bannery. Tento program jsem naprosto nesnášel. Flashové bannery byly to nejhorší svinstvo a přesto jsem je musel dělat. Opět zde ale vidím jedno plus. Byl to malý krůček k After Effect.
Výstřelky své doby
Za tu dobu tam jsem se setkal s mnoha “originálními” klienty i s mnoha nápady, které hraničily se šílenstvím. Jedním takový byl takzvaný Partybus. Ten nás oslovil s poptávkou na vytvoření www stránek…
Okey, můj design byl možná trochu střelený. Není to flat styl s fontem Helvetica, ale svoje kouzlo to pro mě má :) Mnohem horší je ale jejich alternativní verze, která dráždí vody internetu. Náš návrh nebyl akceptován, takže se obrátili na jiné profesionály z oboru.
Druhá perla byl projekt “Candy Dolls, escort agency CA”! Mno na jednání k nám přišla 180 cm vysoká slečna v kožených kalhotech a v botech na vysokých jehlách. Dále ji doprovázel kolega s černým trikem a řetězem. Oba dva východoevropani. Já byl šťastný. Konečně jsem mohl dělat web i s hezkejma slečnama. Myslel jsem, že jsem jejich zadání vystihl přesně. Měl to být příjemný design k sežrání.
Jak se ukázalo později. S tímto designem klient také nebyl spokojen. Vydal se vlastní cestou. Jak jsem pochopil, použil jsem málo květinových ornamentů, textů a v logu nebyl obrys ženy. Viz níže…
Podnikání na vlastní pěst
K podnikání na volné noze neodmyslitelně patří zřízení živnostenského listu. Kromě běžných situací, jako je nahlášení ukradené občanky a její následné znovuzřízení, byla návštěva finančního úřadu mojí první zkušeností s veřejnou správou. Pamatuji, že jsem se toho trochu obával, ale samotné zřízení živnosti bylo opravdu rychlé a jednoduché. Od roku 2009 jsem byl oficiálně živnostník. Co se dělo poté?
- Registrace na portálu navolnenoze.cz
- Založení nového týmu na tvorbu webovek
- Produkce videí
- Vlastní “startupy”
Na volné noze (2009)
Kromě pár známých a práce v Pro Holdingu jsem moc zajímavých klientů neměl. S tím bylo potřeba něco udělat. V roce 2009 mi přišel nejzajímavější portál Na volné noze, který jel spíš na kvalitu než na kvantitu registrovaných uživatelů. Ze začátku jsem hodně váhal, zda-li do toho jít. Roční členství tuším stálo podobně jako nyní, tj. 2500 Kč. Říkal jsem si, jestli by mi nestačilo registrovat se jen do bezplatných portálů. Naštěstí jsem tuhle chybu neudělal a registroval se Na volné noze. A nejen za sebe mohu potvrdit to, co jsem říkal všem ostatním, kdo se mě na portál ptali. Ano, registrace byla velmi dobrým krokem a pokud váháš, jdi to toho. Díky tomu jsem začal pracovat na zajímavějších zakázkách pro dobré klienty. Například rád vzpomínám na spolupráci s Martinem Kasou (Pilulka), Viktorem Mastníkem (Ticketon) nebo Michalem Krutišem (Webinář). V současnosti mám profil Na volné noze neaktivní, ale jen co se najde volná chvíle, vracím se zpátky!
Avantcore media (2011)
Na vysoké škole jsem se opět setkal s lidmi, kteří měli podobobné zájmy jako já. Jen jsme byli o několik let starší a zkušenější. Proto jsme s Michalem Žabkou založili nové webové studio. Byli jsme mladí a nabušení znalostmi. Byli jsme avantcore media :) A jak už tušíte, tenhle název jsme vymysleli velmi rychle. Byl to název reggae písničky a shodou okolností definice tohoto slova nás přesně vystihovala. Doplněk media jsme měli asi jenom proto, že to lépe znělo…
Michal byl naskillenej profík, který programoval 20 hodin denně (alespoň to tak vypadalo) a já jsem si věřil více než v minulosti. Přišlo mi, že už se mohu nazývat tím pravým profesionálem. Během chvíle jsme měli hotové logo, web, redakční systém, trackovací systém i ticketovací systém. Naši práci jsme brali hodně zodpovědně.
Kvalita webů byla ve srovnání s mojí první zkušeností na střední (inventive designs) daleko vyšší a okruh klientů už netvořili jen staří známí a kamarádi. Věděli jsme, že základem dobré administrace je jednoduché ovládání, které pochopí i naprostý lajk. Proto jsme vytvořili tzv. “real wysiwyg” admin, kde uživatelé rovnou viděli, co upravují. Nazvali jsme ho elegantně frogSys (kvůli příjmení Michala Žabky). Nutno podotknout, že tento přístup se klientům velmi líbil. Na nový systém jsme třeba nasadili facelift webu Cadimex rovnou i s e-shopem.
Náš systém jsme neustále zlepšovali a cítili jsme, že bychom ho mohli vyladit k dokonalosti. Bohužel vývoj se produžoval z několika důvodů. Škola nám dávala časově docela zabrat a k tomu tu byly ještě vlastní joby bokem. Horší ale bylo, že jsme vydávali až moc času a energie na požadavky klientů než na samotný vývoj.
Práce s klienty mi osobně nikdy nevadila, ale bylo jich poměrně dost a mě to stálo hodně času. Času, který jsem mohl využít na svých vlastních zakázkách — zaměřených jen na grafiku. Michal věnoval také čím dál tím více času svým vlastním projektům, a tak jsme se domluvili, že naši aktivitu ohledně avantcore media snížíme na minimum. A co mi tohle dalo? Naučil jsem se lépe rozvrhnout svůj čas a naučil se mít v projektech pořádek a přehled.
Produkce videí a vlastní projekty
Ještě někdy na konci střední školy jsem si začal uvědomovat, jaký potenciál by video mohlo v budoucnu mít. V tu dobu (někdy kolem roku 2008) jsem navštívil poprvé Londýn, kde mě hrozně fascinovaly reklamní video panely v metru. Praha měla jen trapné printy. Stejně tak začalo být hrozně in pouštět reklamu na televizních panelech v nákupních centrech. K tomu připočtěte jednu malou konexi s firmou Visual Impact (má první praxe), která reklamu do těchto nosičů instalovala. Navíc, pokud jste v té době hledali podobnou službu na internetu, moc toho nebylo. Viděl jsem příležitost jak rozjet nový business. Oproti tvorbě webů byla výhoda v tom, že po dokončení videa jsme se o něj nemuseli dál starat. Zlatý důl, říkal jsem si. Zlatý důl.
Rozjezd šel jako po másle. Průběh byl naprosto stejný, jako u jiných projektů. Během několika dní byl vytvořený název, koupené domény a hotový web. Náš název? Digitální prezentace. Slogan? “Jsme vše co se pohybuje” (bez čárek samosebou) Později “vytváříme pohyb”. Oboje docela přísný copywriting. URL adresa? www.tvorba-reklamy.cz k níž později přibyla www.tvorba-videa.cz a www.tvorba-animaci.cz.
I zde jsem využil svých zkušeností v oblasti SEO a během chvíle jsem byl na předních pozicích ve vyhledávání (samotný název domény v tu dobu pomáhal znatelně). Nicméně podobné firmy neexistovaly a freelanceři si zase tolik na optimalizaci nezakládali. Vše bylo připraveno, až na jednu zásadní věc. Neměl jsem nikoho, kdo umí natáčet nebo animovat. Tím pádem nebyly ani žádné reference, na které bych lákal potenciální klienty. Potřeboval jsem sehnat lidi.
Styl spolupráce byl nastavený doufám férově. Freelancer poskytne reference na web, a pokud přijde zakázka, tak si ji nacení podle sebe + malá odměna pro moji maličkost. Samozřejmě nešlo jen o pouhé dohazování kšeftů. Animátoři odváděli svoji práci výborně, ale někdy nechtěli řešit kreativu a už vůbec ne vyjednávat s klienty. Toho jsem se s radostí ujal já. Vymýšlet vlastní koncepty byl koneckonců také jeden z hlavních důvodů, proč jsem to celé rozjel. A dohodnout se s klientem byla už jen “maličkost”. Měl jsem tedy skvělou výchozí pozici, abych v tomto oboru vybudoval něco, z čeho bych mohl dlouhodobě generovat zisky bez větší námahy.
Během té doby se objevilo několik zajímavých zakázek a v našem týmu se vystřídalo několik schopných lidí, které tímto také zdravím a zpětně děkuji za spolupráci. V absolutním začátku to kromě Adama Samce (ze střední) byli Antonín Tripes, který se zaměřoval na animovaná videa. Jeden z projektů byl videospot do autobusových obrazovek Bioliser. Shodou okolností chtělo několik lidí nezávazně na sobě screencapture videa. Na to byl zase expert Martin Šafka, který se specializoval na 2D/3D animace. S ním jsme vytvořili například intro pro Sporťáčka nebo pro iCasino. Na 3D animace jsem se spojil s rodákem z Brna Ondřejem Zunkou. Ondra se za tu dobu solidně vypracoval, a myslím, že o něm ještě uslyšíme. Držím palce! Posledním, ale neméně důležitým členem byl Tomáš Lénárd, který se zaměřoval na natáčení a střih. On prostě ví, jak udělat dobrý video.
V tuhle dobu bylo in točit virální videa, a tak jsme se domluvili, že také jedno uděláme. Není nic jednodušího, než natočit video, získat milion views a dohodit si pár nových zákazníků. Cílem bylo poukázat na nešvary, které se dějí ve firmách zaměřujících se na tvorbu webů a jim podobných. Inspiraci jsem bral z vlastních zkušeností :)
Práce na videu mě hodně bavila a musím uznat, že i po několika letech se na to rád podívám. Sice jsem nikdy podobný projekt od nuly nerealizoval, ale šli jsme do toho se vší parádou. Můžete hádat, jak moc naše “virální” video nakonec virální bylo. Vůbec. :-) Všehovšudy to vidělo asi sto lidí, ale on ten důvod byl i trochu jiný. Video bylo sice natočené, ale do světa jsme ho netlačili.
Druhým zajímavým projektem byla produkce videa a focení pro luxusní řadu vibrátorů Loveo. Vím, že to zní zvláštně a vtipně, ale mně se přístup lidí z Lovea velmi líbil. Chtěli odbourat předsudky, které obecně lidé na toto téma mají. Měli dobře připravenou strategii, hezký branding i produkty samotné. Proto jsme se do toho pustili. Nešlo jen o samotné video, ale také nafocení promo fotek na připravovaný web.
Problém nastal, když jsem poptával fotografky a modelky. Poslat e-mail s předmětem “Focení pro reklamu na vibrátory” by slečny asi nevydejchaly.
I přes promyšlenou taktiku jsem měl velké problémy někoho sehnat a čas se neúprosně krátil. Naštěstí jsem nakonec našel jak slečnu na focení, tak i fotografku Lucii Tučkovou. Pronajali jsme si moderní byt na jeden den, švadleny z vesnice nám za pár drobných ušily speciální saténové povlečení a Zooťáci nám obstarali rajcovní hadry. Při všech mých ostatních aktivitách bylo zařizování časově náročně, ale když to pak dáte všechno dohromady, výsledek za to stojí.
První startup (2010)
Abych to shrnul. V době, kdy mi bylo kolem 20 let jsem kromě grafiky inhouse rozjížděl vlastní webové studio, produkoval videa a k tomu chodil do školy. Asi toho bylo málo, takže jsem se rozhodl, že je načase rozjet nějaký ten dechberoucí startup. Startupy zažívaly druhý boom. Na ČT běžel Den D a objevilo se zde několik akcelerátorů, do kterých se hlásila hromada lidí s vlastními nápady. Stačilo jen vymyslet něco fenomenálního, přihlásit se do akcelerátoru, umístit se mezi top 3, a pak už všechno pojede samo. Že to takhle jednoduché nebude jsem poznal hodně brzo a bohužel hodně hořce.
Hned s prvním esem v rukávu jsem se přihlásil do Nápad roku 2010. V té době hodně frčel prodej zážitků a mě vadilo, že nebylo nikde jasně zrecenzované, jak dobrý nakonec daný zážitek byl. Mohli jste si koupit voucher na seskok padákem, ale už jste se moc nedozvěděli, jaké to ve skutečnosti bylo. Řešením byl portál na hodnocení zážitků — Caripso (už nevím, jak mě ten název napadl). Říkal jsem si super, pomůže to lidem. Podle návodu jsem sesmolil podnikatelský plán, udělal prezentaci a připravil se na prezentaci před porotou. Vtipné bylo sledovat dění v přípravné místnosti. Každý navzájem vyzvídal, s čím kdo přišel. Když ale přišla řeč na jejich vlastní nápad, odpověď byla typu: “Nooo, to je jen takovy něco, co by mělo pomoc něčemu”. Všichni včetně mě si hlídali to své milionové tajemství. Fakt sranda.
Přišel jsem na řadu, nažhavil jsem prezentaci a začal ze sebe sypat fakta. V porotě byl mimojiné Ondřej Bartoš, Jakub Havrlant nebo Kamil Vacek. Když jsem viděl, jak se pan Bartoš usmál pod strništěm a začal si s někým povídat, věděl jsem, že je zle. Během minuty mě přerušili a řekli, že s tímhle díru do světa neudělám. Prý jak budu vydělávat, jak budu expandovat, a tak dále… Stejně jako při prvním pohovoru jsem i nyní dostal pěknýho facana. A to navíc od člověka, který vypadal a choval se naprosto stejně jako v prvním případě. Proto tomu říkám podnikatelský stereotyp (krátké černé vlasy, strniště a pupík v dobrých hadrech). Cestou domu jsem byl hodně naštvaný a stále jsem neakceptoval fakt, že můj nápad byl špatný. Hodně špatný. Po nějakém čase jsem se na to díval už jinak a byl jsem opět rád, že jsem dostal tak studenou sprchu.
Wishland Vouchers (2012)
Můj kamarád daroval své přítelkyni malou papírovou knížečku, obsahující 10 přání typu uvařím, namasíruji, vyvenčím psa atd. Přišlo mi to jako zajímavý nápad. Bylo to mnohem originálnější a osobnější, než všelijaké blbosti, které lze na internetu koupit. Pokud by se to udělalo hezky, mohlo by to fungovat. A tak vznikl Wishland.
U Wishlandu už jsem byl mnohem lépe připravený a zužitkoval jsem vše, co se dalo z minula. Měl jsem hotový podrobný podnikatelský plán, a to včetně finanční analýzy a jiných podobných kravin. Z pohledu brandingu bylo také vše nastaveno. Logo, web i ilustrované brožurky, na kterých jsem spolupracoval s Monikou Beitlovou a Zuzanou Korčákovou. Aby byla služba zajímavá pro širokou veřejnost, vytvořili jsme speciální aplikaci, ve které si uživatelé mohli brožurku vytvořit sami, což mělo být hlavní výhodou celého projektu. Bohužel vývoj se hodně protahoval a k vysněné 100% funkcionalitě jsme se nakonec nedostali.
Shodou okolností jsem se rozhodoval nad tématem mé bakalářské práce na VŠE, a tak jsem spojil nepříjemné s užitečným. Asi uhádnete, že předmětem praktické části byl Wishland. Díky tomu jsem dokázal připravit hodně věcí, které by mi jinak trvaly mnohem déle.
Druhou příležitostí, jak Wishland posunout dále, byl akcelerátor StartupYard 2012, kam jsem se s nadšením přihlásil. Tentokrát jsem neměl tak vysoké ambice, jako při první zkušenosti s akcelerátory, ale byl jsem hrozně zvědavý na feedback. V porotě byli opět známé osobnosti jako Pavel Zima, Nikola Rafaj nebo můj starý známý Ondřej Bartoš.
Prezentace se vedla v poklidném stylu a z toho, co odemě investoři slyšeli, jsem měl docela dobrý pocit. Říkal jsem si: “I kdybych nepostoupil mezi 30 nejlepších projektů, furt je pro mě důležitý alespoň ten feedback!” Takže abych to zkrátil… mezi třicítku jsem se nedostal a feedback žádný. Po několika týdnech a pár e-mailech jsem dostal několik velmi obecných vět o tom, jak z toho milionový business prostě nebude. Nekecej! V tomhle mě celý koncept hodně zklamal a na další podobné akce jsem zanevřel.
Samozřejmě jsem se neúspěchem nedal odradit. Věřil jsem, že Wishland potenciál má. Však jsem to měl také spočítané v excelové tabulce! Na Valentýna jsem pustil na slevomatu akci a čekal jsem, že se budou sypat penízky. Když se dokáže prodat 3000 náušnic, tak proč by se nemohlo prodat alespoň 100 voucherů… Prodali se 2 (jeden z toho pravděpodobně konkurenci) a mně jich doma zbylo 448. Bohužel vývoj webové aplikace se protahoval, a tak jsem se více zaměřil na vlastní zakázky. S tím, jak se vždy našlo něco důležitějšího s jasným deadlinem nebo finančně zajímavějšího, tak mé nadšení pokračovat s Wishlandem polevovalo.
S odstupem času ale stále věřím, že by to byla dobrá bokovka. Projekt byl stavěn tak, abych do něj za chodu zasahoval minimálně a aplikace byla univerzální. Při lehké modifikaci by šla použít například pro e-shopy s oblečením.
Už jsme skoro na konci
Když jsem začal článek psát, netušil jsem přesně, o čem všem bude. Chtěl jsem se s vámi hlavně podělit o ty veselé začátky. Každý nějak začínal a podobnou story má asi každý z vás. Jak jsem tak projížděl všechny mé práce a minulé aktivity, nedalo mi se o tom všem nezmínit.
Může se zdát, že spoustu aktivit jsem rozjel, ale jen u málo z nich jsem vydržel. Sice je každá kapitola trvající i několik let shrnutá do pár odstavců, ale v zásadě je to pravda. Tohle beru jako mínus. Hodně projektů jsem dostal do životaschopného stavu, ale nedokázal jsem je udržet. Měl jsem hodně jiných aktivit a bylo potřeba stanovit priority. A to jsem také udělal. Často si ale říkám, co kdybych vydržel. Co kdyby…
Mojí nevýhodou je to, že se zaměřuji na různé oblasti, a tak ze mě pravděpodobně nikdy nebude specialista na retuše nebo na mobilní aplikace. Na druhou stranu je to moje výhoda, která mě charakterizuje. V osobním životě jsem byl vždy univerzální povahy, tak toho musím využít :)
A co dělám teď?
Aby článek nebyl jen o mé staré tvorbě, rád bych vám krátce přiblížil, na čem dělám v poslední době. Od počáteční záliby v montování hlav kamarádek na těla modelek jsem přešel k vytváření složitějších montáží a retuší.
Při realizaci webů úzce spolupracuji s kodéry a díky těm dlouhým letům nasazování šablon vím dost na to, abych jim jejich práci co nejvíce zjednodušil. Nejedná se jen o dobře připravené podklady. Ne, tím to nekončí. Jde také o následnou komunikaci během nasazování, kdy se ladí menší detaily jako chování elementů a responsivní zobrazení (to je teprve peklo). Například u mého nového portfolia nebo u case study pro Českou raketu jsme byli s kodérem denně v kontaktu po dobu několika týdnů. Vygenerovali jsme tunu mailů, až jsme nakonec weby dostali do velmi slušné podoby.
K webu neodmyslitelně patří UX. Když navrhuji web, je pro mě znalost chování uživatelů klíčová. I proto tomuto oboru věnuji velkou část svého času. Ono chování lidí je celkově velmi zajímavé téma, a tak jsem si ho vybral pro svojí diplomovou práci. Zn. úspěšně obhájeno :)
Od UX je to jen kousek k CX/BX. Poslední dobou jsou mi tyto obory nejbližší. Mohu zde mnohem lépe zužitkovat své vědomosti a tím i více pomoci klientovi, který souvislosti někdy nevidí. I proto mě nejvíce baví komplexní projekty, které mohu od začátku podchytit po vizuální stránce. Vše jde ruku v ruce a musí se na to nahlížet jako na jeden velký celek.
A to je vše přátelé
Teď se hodí nějaká chytrá rada na závěr. Tak zde ji máte. Mně se ze začátku vyplatilo jít do všech příležitostí, které se mi naskytly. Znáte to, i špatné zkušenosti jsou k něčemu dobré. A druhou věc jsem trochu nakousl už v úvodu. Člověk se bude neustále učit novým věcem a zlepšovat se. Každý den se počítá. Zkušenosti a vědomosti. Ty jsou důležité a nikdo vám je nevezme.
Takže jestli jste to dočetli až sem, wow díky!
A co vy? Máte nějaké staré návrhy v šuplíku? Kdysi naprosto super dílo, které by dnes patřilo do grafického odpadu? Budu rád, když se s nimi podělíte v komentářích :)
